Hájíme svou svobodu.
Amazonky a koně
Ráda jsem se chodívala toulat do stepí, které se nalézají za deštným pralesem nedaleko od océnu. Bavilo mě trávit čas o samotě, protože jsem u ostatních téměř nedokázala najít porozumění, společnost mi dělal akorát prudký vítr, někdy i déšť. Po dlouhých vzdálenostech jsem sedávala na kamenech uprostřed pláně a pozorovala stáda divokých koní. Byli různě barevní, pásli se pokojně a někdy rychle utíkali, vypadalo to, že život berou jako hru. Jednoho dne se pásla skupinka opravdu blízko u mě a jedna bílá samice přišla až ke mně. Natáhla jsem k ní ruku s rozdrceným lembasem a on ho snědla. Pohladila jsem jí a radovala se z její přítomnosti. Už byla noc, když jsem se vracela do tábora a na rozhraní lesa jsem spatřila postavu muže, jehož aura byla velmi zvláštní. Zářil zrovna úplněk a stíny vykreslovaly jeho děsivou siluetu. Když promluvil, hned jsem poznala, že je to zaklínač. "Čekám tady na tebe královno." Ušklíbnul se tasil a dlouhý dvouručák. Stihla jsem po něm akorát hodit dýku, která ho sotva škrábla. Měla jsem sebou jen krátký meč a na sobě lehkou zbroj. V duchu jsem si nadávala, jak jsem mohla takhle podcenit svou ochranu. Jeho výpady byly neuveřitelně rychlé a přesné, rozhodně to nebyl zelenáč. Lehce mi vyrazil můj tesák a už se chystal uštědřit poslední ránu. Vytvořila jsem magické světlo a na chvíli ho oslepila, když jsem se plazila pískem zpátky ke svému meči, uslyšela jsem dusot kopyt a pomyslela na to, že mu jedou posily. Obavy naštěstí zaplašila má bílá přítelkyně z odpoledne. Postavila se na zadní a kopyty udeřila vystrašeného zaklínače. Ještě svíjejícího bolestí jsem ho omráčila a těšila se až si v táboře vyslechnu, kdo na mě vypsal odměnu. Vzhlédla jsem k mé zachránkyni nad kterou visela plná luna a poděkovala jí. Tato událost jen potvrdila láskyplné spojení amazonek a koní.
Byla jsem tak sama. Sice živá, ale jako bych byla mrtvá. Celý můj svět se pomalu sypal a mě nezbyl nikdo, komu bych mohla věřit, či se mu alespoň se svou tíhou, kterou jsem nosila uvnitř sebe svěřit. Na dlouhý čas, který byl potřeba pro moje vzpamatování jsem se usídlila do hustého Anglického lesa. Do lesa, který se neotevře jen tak někomu. Tam jsem žila. U malého jezera jsem se sama pořád znovu a znovu ubíjela bolestnými vzpomínkami, které na mou mysl tíživě doléhaly. Bylo to mučení a nejhorší bylo, že jsem se mučila já sama. Tak jsem tam žila. Den za dnem a týden za týdnem. Přestala jsem vnímat ubíhání dnů, přestala jsem vnímat sama sebe, svůj život. Většinou jsem jenom ležela v mechu a stávala se den ode dne hubenější a bledší, až jsem nakonec vypadala jako duch. Umučený duch. Pak jsem ale začala pozorovat, že se na mě chodí někdo dívat. Byla to klisna. Byla celá černá, jako moje nejčernější myšlenky. Jednou, bylo to časně zrána, jsem šla k nedalekému jezeru, rozhodnutá ukončit svůj mizerný život. Klesala jsem hlouběji a hlouběji zírajíc na hladinu jezera, když v tom jsem tam viděla hlavu té klisny. Začala jsem vyplouvat napovrch až jsem se mohla nadechnout a spatřila ji v celé své kráse. Temnou jako moje oči, přitom tak majestátní. V tu chvíli mi jako blesk proletělo hlavou jedno jméno, kterým jsem ji vzápětí chraplavě oslovila. Solitudine... Od té doby je se mnou. Moje divoké, nerozlučné já. Když jsem odešla na Institut, bylo jasné, kdo musí jít se mnou. Moje a zároveň jenom svoje Solitudine...
Jednou jsem se v Šeptajícím lese procvičovala v boji s dýkami, v ohebnosti a rychlosti když jsem na sobě ucítila něčí pohled a tak jsem se rychle otočila, ale nikoho a nic jsem nezahlédla. Tedy až na pár větviček v houští. Tak se to opakovalo několik dní, až do doby kdy jsem na neznámého nachystala past. Zjistila jsem, kam neznámý chodil nejčastěji a tam jsem přivázala síť, která na něj měla spadnout. A tak se i stalo. Hned další den, který jsem strávila procvičováním, se ozval praskot a pak dlouhé zařehtání. Neváhala jsem ani chvíli a skočila do houští, kde jsem spatřila tu nejkrásnější klisnu, kterou jsem kdy viděla. Byla tmavě hnědá a na jejím těle byli fialové ornamenty. Podívala jsem se po jejím jezdci, ale zdálo se, že je zde sama. Zadívala jsem se jí tedy do očí, ve kterých nebyl strach ale naopak velká odvaha. Chvíli jsem na ni jen tak koukala a teprve potom jsem s ní začala mluvit. „To jsi byla ty, co mne sledovala?“ klisna pod sítí jen dlouze vydechla. „Proč jsi to dělala? Mohla sis ublížit.“ Klisna se na to zkusila postavit, ale síť držela pevně –Líbí se mi tvá odvaha- Zaznělo mi v hlavě, na to jsem ale sáhla po dýce a klisnu propustila. Ta ale zůstala na místě, nesnažila se útéci a kývla hlavou ke svému hřbetu. Opatrně jsem na něj položila ruce a vyšvihla se jí na záda. V tom se klisna rozeběhla k mýtince, kde byl krásně vidět úplněk. Vzepjala se na zadní a zaržála…
Znovu jsem se sehla k její noze a prohledala své kapsy, kde jsem našla pár elských tekutin. Namátkou jsem vzala jednu ze tří lahviček a modlila se, aby to byla dezinfekce. Opatrně jsem červenou tekutinou potřela kousnutí. Dezinfekce to zřejmě nebyla, nebo aspoň klisna nedala najevo bolest. Rána ale nevypadala, že by hodlala dále krvácet, tak jsem ji opatrně ovázala gázou pro případ nouze. Zatímco jsem před ní klečela a ovazovala ji, tak mi klisna funěla do vlasů.
Když jsem klisnu ošetřila, tak jsem se pomalu rozešla zpět k Institutu. Klisna už tolik nepajdala a byla by schopna se o sebe postarat. Ale po pár krocích jsem ucítila, jak se černý teplý čumák dotkl mého ramene.Otočila jsem se a pohladila ji po dlouhém nose s bílým pruhem. "Tak teď jsi asi moje", řekla jsem jí a klisna zavřela oči na znamení souhlasu. Položila jsem jí ruku na hřbet, aby věděla, že jsem tu s ní a šly jsme bok po boku až k Institutu.
Ten den bylo čtrnáctého prosince, kdy měla svátek Lucie, tak jsem ji tak začala oslovovat. Lucince to ani nevadilo, na nové jméno si zvykla brzy. Zřejmě chtěla za svou minulostí udělat tlustou čáru.
Lucinka není žádná závodní herka. Neběhá příliš rychle, ale je mohutně stavěná, jako každý tažný kůň a uveze těžký náklad. Do povozu jsem ji ale nikdy nezapřáhla, neboť se na ně dívá s nedůvěrou. I přesto, co zažila, je stále přátelská i k dalším lidem a nechává se hladit od dětí. Má svou hlavu a někdy se při cestě zastaví. Tento její signál jsem se už naučila respektovat a vždy si na její zastávce promyslím cestu, protože mi většinou dává najevo, že by bylo lepší jet jinudy. Také je ale tvrdohlavá a když se na něčem neshodneme, tak stojí a "nemluví" se mnou, dokud se neomluvím.
Byla noc.Hluboká a studená, jako takové noci na Africké poušti bývají.Když jsem zjistila, že ještě žiju, proklínala jsem samotného Boha, pak jsem ho zase prosila, aby mě toho utrpení zbavil.
Šla jsem dál.Bez dechu, beze všech zábran, které mi vůbec ještě zbyly.Za mnou se ozývaly kroky.Lehké koňské kroky.Prudce jsem se otočila a tam stál on.Vypadal jako labyrint, měl stejně nečitelný výraz, v očích se mu lesklo vzrušení z toho, že může svůj názor každou chvíli měnit.Já ho tenkrát ale viděla pouze jako dopravní prostředek, a tak jsem ho oběhla a bez rozmyslu na něj vyskočila.Nechtěl mě nést na svém hřbetě, ještě ne. Vzepjal se, ržál, byl divoký.Přesto se mnou ujížděl do divoké pouštní noci.