Tvorba

POEZIE

Brianna Blaidey Dario

Jacqueline De Soleil, která tu již s námi není

Lorrita Appo

POVÍDKA

Lov a kořist - Alexandra Xyxová

Zlatá klec - Loritta Appo

Její jasně skoro až přízračně modré oči se podívaly na jemné a teplé sluneční světlo poprvé v poslední teplý letní den toho roku. Její ebenově černé a nezvykle dlouhé řasy poprvé zamrkaly ve chvíli, kdy spatřila naposledy jemnou, bez vrásek a snědou pleť své maminky. Od chvíle jejího narození se malý útulný zámeček z bílého mramoru, který když byla doma sama tolik milovala, stal jejím vězením. Zlatou klecí, z které nebylo úniku. Už jako malá holčička s nezkrotnou povahou a zářivě blonďatými vlasy ráda sedávala na travnatých útesech obklopující ostrov, na kterém se narodila a snila o tom, co je asi za tou šumící modří, které maminka říkala moře, a které ona když nemohla spát naslouchala. Nikdy nesměla opustit zámek a jeho zahradu. Nikdy nesměla do lesů, jenž zámek obklopovaly, byť ji často její nespoutané srdce volalo za hlasy taneční hudby, která se z hlubokých lesů ozývala. Jak dívka rostla, její nespoutaná a divoká povaha vyžadující svobodu rostla s ní a dostávala křídla. Její jemnou mléčnou pleť neposkvrněnou sluncem, byť na něm trávila dost času, trápily starosti a její smutek z toho, jak je zde zavřená, že nemůže vyletět jako ten pověstný pták z klece, se zračil na jejích očích, které den ode dne tmavly víc a víc. Často sedávala v zadním koutku zahrady jako stvořený pro její sny a přání, které zde s láskou zakreslovala tužkou. Místa jenom pro ni, místa, kde se její samota ztrácela v nedohlednu. A tak tu žila do svých čtrnácti let, skleslejší a skleslejší, když se projevila její největší tužba a to, mít přítele. Opravdového přítele, který ji bude mít rád. Ten jí chyběl snad nejvíce. Když její rodiče mizeli na několik týdnů pryč, často byla v pokušení vejít do posvátného ticha lesa, který ji jako kouzlem tak přitahoval. Jednoho dne, kdy seděla na útesu a pozorovala noční oblohu a tisíce hvězd, které za posledních pár let jako jediné dokázaly vzbudit úsměv v její tváři, za sebou uslyšela tiché zaržání. Věděla, co jsou to koně. Ale věděla to jenom z knih. Z knih, které jí maminka zakázala. Z knih, které byly jako stvořené pro její svodnou mysl. A tak se postavila a vydala se vstříc tomu neznámému stvoření, které znala pouze z obrázků a pohladila ho po nose. Kůň měl jemně zelené oči, ebenově černé tělo a jasně zelenou hřívu krásně ladící k jeho očím. Byť na tomto zvířeti nikdy nejela, přitahována jeho magickou silou se na něj vyhoupla a projezdila celou noc. Najednou její oči zase zesvětlaly, po tváři se jí rozprostřel úsměv a její chmurné pocity a myšlenky prázdnoty byly zažehnány. Za to byla probuzena nezlomná láska ke koním, spíše ke koni. Jezdila na něm každý den, hned když mohla, tak na něj vyskočila a ujížděla daleko do lesa k vodopádu, kde často sedávala a kreslila. Zamilovala si přírodu. Pokaždé když v tom zakázaném lese, jak mu maminka říkala, byla, její svobodné srdce zaplesalo radostí a mysl se rozjasnila. Jednoho krásného podzimního dne, ji však rodiče zamkli v pokoji, neb už dlouhou dobu tušili, copak jejich velice přísně a chladně vychovaná dcerunka vyvádí. Mysleli, že tak její svobodomyslnost zkrotí, ale spíše ji ještě roznítili, až se dívka rozhodla utéct. A jak jinak, utekla do jí tolik milovaného lesa, i se svým koněm. Věděla, že je konec a její duše byla konečně odproštěna od všeho zla,krutosti a chladnosti s jakou ji její rodiče, zvláště tedy maminka, vychovávali. Rozlétla se jako pták, stejně jako její písmo, když se před zraky dalších dívek jako ona podepsala na pergamen a přidala se k Amazonkám, k dívkám, které ona hluboce obdivovala a vzhlížela k nim. A tak se utlačovaná princezna stala hrdou a nezkrotnou Amazonkou.